Donutí-li stát živnostníky vést účetnictví (a nepoužívat paušál), povede to neoddiskutovatelně k opětovnému zvýšení administrativní zátěže, přičemž mnozí z živnostníků si na neustálé legislativní (a účetní) změny netroufnou => tj. část se přesune na úřady práce, popřípadě do pohodlnějšího zaměstnaneckého poměru, a je třeba počítat též s přesunem části výkonů do šedé ekonomiky.
Principiálně je možné argumenty pro mírné snížení paušálů do jisté míry pochopit, je k tomu však třeba nejprve vytvořit podmínky v podnikatelském prostředí. Nyní je to jen výkřik do tmy vytržený z kontextu, přičemž je evidentní, že to ve svých dopadech státnímu rozpočtu spíše ublíží než pomůže.
Také dosud nebylo analyzováno, jaký podíl nově založených živností v posledních 2 letech využívá pro své podnikání paušály a jaký je podíl těch, kteří vedou běžné účetnictví na základě faktických nákladů. Navíc v období krize, kdy je opravdu výrazně méně zakázek ve stavebnictví = řemeslech všeobecně, se pak vybere zcela logicky méně na daních.
Dojde-li ke snížení paušálů na 20%, pak se prakticky jedná o jejich zrušení. Předpokladem je, že drtivá většina živnostníků paušály opustí – skutečně totiž není obvyklé, aby živnostník běžně pracoval se ziskem 80%, který by mohl zdanit.
V každém případě nelze očekávat, že by stát vybral do rozpočtu více peněz. Je prokázáno, že zvyšování přímých daní (což zrušení paušálu reálně je) je nejméně efektivním prostředkem, když je třeba zvýšit daňový výnos.
Výnosnějším řešením by byla:
– revize výdajů státu (produktivita úředníků, skutečné omezení korupce), ale též revize sociálních dávek: musí být rozdíl mezi „prací“ a „neprací“ – ten, kdo pracuje, by měl mít výrazně vyšší životní standard
– stabilizace legislativy – a tím snížení nároků na její neustálé sledování
– snížení administrativy jako celku, např. Ve smyslu duplikovaného výkaznictví apod.
Paušál je pro živnostníka daňově výhodnější?
Často se bezbřehou výhodností paušálů argumentuje, ale jde jen o individuální případy. Bude-li muset živnostník vést účetnictví a evidovat každý doklad, jak je běžné u firem, jeho náklady se výrazně zvýší (jde minimálně o čas, software nebo služby účetního či daňového poradce), což jistě nelze pokládat za zanedbatelnou položku.
Platit za „pohodlí paušálu“?
Argumentace ministra financí, že by živnostník měl být ochoten „si za pohodlí paušálu připlatit“, je přinejmenším kuriózní. Byla by snad logická v případě, kdyby byla v ČR administrativní zátěž pro všechny subjekty přiměřeně nízká. Podařila-li se však vytvořit za uplynulá léta byrokratická džungle s mnohými pastmi (a konkrétně ministr financí se za své dvoudekádové působení v politice na této nešťastné tvorbě též podílel) a živnostník se jí díky paušálu může prodírat jen částečně, lze „příplatek za pohodlí“ považovat bez nadsázky za výsměch podnikatelskému stavu. Podobný přístup nemá mnoho společného s kultivovaným podnikatelským prostředím.
Sporná výhodnost živnostenství?
Je nutné si též připomenout, že živnostník je v současné právní úpravě poměrně značně znevýhodněn na mnoha frontách – dovolí-li si již dovolenou na zotavenou, musí po tu dobu počítat s nulovým příjmem. Svým zaměstnancům však čas dovolené musí zaplatit. Stejně je to s nemocí – ač poctivě odvádí sociální pojištění (ze zákona nemůže neodvádět), za první tři týdny nemoci nedostane nic. Svým zaměstnancům však musí náhradu za nemoc zaplatit ze svého. Stejně tak například o stravenkách může pouze snít.
Je evidentní, že je z hlediska státu stále lepší být i jen mírně v plusovém daňovém inkasu než evidovat a platit armádu nezaměstnaných.
Samozřejmě jsou výjimky, které toho zneužijí, ale naprostá většina živnostníků pracuje od rána do večera, o sobotách a nedělích, a těžko je potkáme na golfu či na tenise…
(dále viz vyjádření představitelů AMSP ČR v médiích – odkaz: horní lišta „AMSP v médiích“)